Nekritickým pohledem vzato, BMW Pininfarina Gran Lusso je nádherný kus auta. Luxusní dvoudveřové kupé majestátních rozměrů (jak napovídá i použitá technika z BMW 760i) má úchvatné křivky, které působí svěže a moderně a přesto studii neomylně řadí do portfolia mnichovské automobilky.
Jenže když jsem ty fotky uviděl poprvé, takový ten nával čistého uspokojení nad famózně vyhlížejícím vozem, jaký jsem zažil třeba při pohledu na Aston Martin DB9, se nedostavil. Spíš naopak: zcela samovolně mi v hlavě vybublaly na povrch jedovaté pochybnosti o tom, jak tohle auto asi bude jezdit.
Je to špatná reakce, samotného mě zklamala, ale nemůžu za ni. Veškerou vinu nese BMW.
O Gran Lusso se mluví jako o nástupci řady osm a pokud se člověk zaposlouchá do šeptandy v kuloárech, je docela dobře možné, že se (pochopitelně po nezbytných změnách) vyrábět opravdu bude. A mě by zajímalo, jestli jednou z těch nezbytných změn nebude náhodou i nahrazení šestilitrového dvanáctiválce nějakým jiným motorem. Menším, přeplňovanějším, downsizeovanějším a možná dokonce spojeným s nějakým tím elektromotorem, nebo dvěma.
Protože pokud BMW představí "novou osmičku" s dvakrát přeplňovaným vidlicovým dvanáctiválcem, půjde ostře a radikálně proti všemu, co hlásalo do světa v posledních několika letech. Například, že studii supersportu nejlíp sluší elektromotor, propojený s naftovým tříválcem (ano, mluvím o tobě, i8).
Neberte mě špatně, kdyby BMW odhodilo přehnané ekotendence a rozhodlo se vedle ekohybridních vozítek zase začít vyrábět i auta pro své pomalu emigrující hardcore příznivce, byl bych mezi prvními, kdo by automobilku s jásotem přijal zpátky na svou hruď. Ale bojím se, že ta šance se limitně blíží nule.
Ten můj nepěkný pocit je možná vyvolaný ještě jednou záležitostí. Jen před pár dny jsem měl možnost velmi krátce se na mosteckém okruhu projet s výběrem emkových bavoráků. Byl jsem rád i za krátké svezení, protože oficiální dovozce BMW mi v poslední době moc aut nepůjčil a nevím, jestli se to v nejbližší době změní.
Stihnul jsem tři auta a v každém pouhá tři kola. Jako první jsem ukořistil klíče od M135i, které mě eminentně zajímalo. Sice je to čtyřkolka, ale na okruhu si vedlo víc než dobře. Nebýt rovinek, taková M5 by mi příliš neujela - v zatáčkách jsem měl díky hmotnosti značně navrch. Druhá na holení přišla M3. Sice tam byla jen ve verzi kupé-kabrio, ale i tak... ten fantastický osmiválec je prostě zážitek a přestože jsem nesměl vypnout ESP, jízdu jsem si užil jak se patří. Tohle auto na okruh rozhodně patří.
A pak jsem přesedl do M6. Nutno podotknout, že současnou generací šestkového BMW jsem zatím nikdy nejel a skočit rovnou do špičkové motorizace může člověka zastihnout nepřipraveného. Zvuk za jedna, rozjezd byl fantastický, burácení mě vystřelilo z boxů... a v první šikaně jsem málem šel z trati.
BMW M6 je těžké zhruba jako středně velký Jupiterův měsíc. Na okruh se hodí asi jako parník na sjezdovku (a má i podobně citlivé řízení) a nezachrání ho ani karbonkeramické brzdy. Nepochybuju, že jako vůz kategorie GT bude mnohým lidem zcela vyhovovat, ale na můj vkus je těžké i na poměry téhle třídy.
M5 už na mě nevyšla, vymezený čas skončil, ale podle kolegů, kteří s ní jeli, to oproti M6 zas tak velký rozdíl není. Když si vzpomenu na desetiválcovou E60 M5, nebo na úchvatnou osmiválcovou E39 M5, je mi z toho trochu smutno. To auto jako kdyby zestárlo. Ze svalnatého chlapa v nejlepších letech se stal stárnoucí kulturista, který sice má pořád neuvěřitelnou sílu, ale váha už ho trochu zrazuje a obratnost je ta tam.
Vím, že M6 nikdy neměl být sporťák na okruhy a to samé, ba v ještě větší míře, platí i o případném nástupci řady 8. Nakonec, s takovým Mercedesem CL500 by mě taky nenapadlo jet týrat gumy mezi červenobílé obrubníky.
Chápu účel auta, které by mohlo vzniknout z Pininfarinovy studie. Jenom mě zkrátka mrzí, že změna filozofie a rétoriky jeho mateřské automobilky mě v posledních letech otupila natolik, že jsem nebyl schopen ho na první pohled milovat, ačkoli minimálně opticky by si to rozhodně zasloužilo.
Honza Koubek
Žádné komentáře:
Okomentovat